Vítáme Vás na venkovní výstavě s názvem Umění bez galerie. Výstava je společným projektem Základní umělecké školy R. A. Dvorského a Městského muzea ve Dvoře Králové nad Labem. Vzhledem k uzavření obou institucí jsme se rozhodli prezentovat obrazy ze sbírek muzea a obrázky žáků ZUŠ na veřejně přístupných místech bez nutnosti testování. Jak jsme výstavu připravovali? Z muzejní sbírky obrazů jsme vybrali díla autorů, kteří mají vztah k našemu regionu, jsou to autoři všeobecně známí…. Obrazy jsme vyfotili a fotografie poslali učitelům výtvarného oboru paní Ivaně Černé a panu Jiřímu Holanovi. Při online hodinách je nabídli svým žáků a ti si vybrali díla, která se jim líbila a ztvárnili je po svém. Aby mohli popustit uzdu fantazie naplno, vybírali z černobílých fotografií. Celá výstava tak vznikala distančně. Vy si ale můžete užít fotografie originálu obrazu i žákovské ztvárnění v barvách a osobně. Doufáme, že si užijete příjemnou procházku při prohlídce výstavy, která nepotřebuje galerii.

Za spolupráci děkujeme: Copycentru za tisk

Ladislavu Válkovi za grafické zpracování

Vladimíra Matušková, Dana Humlová

František Soukup (1879 – 1957)

Akademický malíř František Soukup se narodil 7. února 1879 ve Dvoře Králové nad Labem. Už od dětství rád kreslil a proto, když dokončil studium na zdejším gymnáziu, nastoupil, v roce 1900 na pražskou Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Původně chtěl být sochařem, a tak začal v ateliéru prof. Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy. Ze zdravotních důvodů se ale rozhodl pro malířství, změnil tedy ateliér a začal studoval u prof. Felixe Jenewaina a Jana Preislera.  V roce 1906 ukončil studium a vydal se na cestu za poznáním evropských malířských moderních škol. Po Berlíně a Mnichově se zastavil v Paříži, kde se seznámil s díly pointilistů Seurata a Signaca (pointilismus je malířská technika nanášení malých bodů – teček, základních barev v kontrastu tak, aby vznikl dojem složité barevnosti). Tato technika Soukupa oslovila a je charakteristická pro jeho první tvůrčí období.  Po První světové válce, jíž se aktivně účastnil, začal experimentovat s malířskou technikou. Vynalezl „tenellu“ – teleskopické pouzdro, které tlakem nanášelo olejovou barvu na plátno. Na výstavě v Rudolfinu roku 1922 prezentoval svá novátorská díla, ale kritika i veřejnost je přijali rozpačitě. Soukup se proto na čas vrátil ke klasické malbě širokým štětcem. Z tohoto období jsou známé jeho krajiny a žánrové motivy. Od experimentování nicméně úplně neupustil. Lákala ho malba na skle, kde se vrátil k použití tenelly, vznikla tak série malých komorních děl zachycujících především krajinu v okolí Dvora Králové. Ze skic, které vznikly v období 1907 – 1942, na jeho cestách po Čechách i po Evropě a Indii, později maloval rozměrná plátna. Z roku 1942 pochází jeho největší obraz – Pohled na město Dvůr Králové n/L od nádraží (350 – 110 cm).  Soukupovo poslední tvůrčí období je zádumčivé, dává do kontrastu na jednom plátně klasickou malbu s technikou tenelly.  Dílo Františka Soukupa je bytostně spojené s královédvorskem. Navštěvoval Kuks, kde obdivoval Braunovy sochy, Zvičinu, odkud pozoroval proměny krajiny ve všech denních dobách a ročních obdobích, v kavárně u Tinsů maloval karikatury a portréty spolustolovníků. Na jeho dílo narazíme i na budově bývalých elektrických podniků u Palachova mostu, je autorem sgrafita na čelní straně fasády. Byl skvělým pozorovatelem s výbornou malířskou technikou. Zachycení genia loci našeho regionu věnoval podstatnou část své malířské tvorby. 

Miloš Petera, doprovodný matriál k souborné výstavě Františka Soukupa

František Tichý (1896 – 1961)

František Tichý se narodil 24. března v Praze na Smíchově. V roce 1917 nastoupil na Akademii výtvarných umění u prof. Karla Krattnera a Jakuba Obrovského. Ještě před dokončením studií, v roce 1923, z Akademie odešel, chtěl se učit podle svých vzorů, jakými byli avantgardní malíři Emil Filla nebo Bohumil Kubišta. Začal se živit jako knižní ilustrátor, grafik, navrhoval reklamní cedule a plakáty. Přitahovalo ho prostředí městských periferií, kaváren a cirkusů. Když v roce 1930 odešel do Francie, usadil se v Paříži, v kolonii českých umělců, kdy se spřátelil s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů a malířem Janem Zrzavým. Ovlivněn neoimpresionistickým malířem Georgem Serautem posílil Tichý svoji techniku využití světla a barev k vyzdvižení symboliky svých obrazů. Ve ztvárnění cirkusových motivů tak nalézáme nejen balancování umělců při artistických výkonech, ale i nejistotu živobytí a lidské existence. Motiv Břichomluvce můžeme vnímat i jako symbol rozpolcenosti člověka.  Dalšími jeho náměty bylo dění na ulicích nebo býčí zápasy, vytvářel imaginativní zátiší a portréty. Věnoval se i navrhování šperků ze stříbra a měděného plechu. Zabýval se tvorbou plakátů, scénografií i filmovou tvorbou Pařížské období je vrcholem Tichého tvorby.  V roce 1935 se vrátil do Prahy a stal se členem mnoha spolků výtvarníků např. Spolku výtvarných umělců Mánes či Devětsilu. V letech 1945 – 1951 působil jako profesor Na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vyučoval kresbu a grafiku. Odchod z akademie a temné politické klima komunistické éry se podepsaly na Tichého psychickém zdraví. Ve své tvorbě se obrací k autoportrétu a k tématu smrti. 

František Tichý ilustroval přes 260 knih, vytvořil víc než 50 scénických a kostýmních návrhů pro divadelní představení, spolupracoval na výtvarné koncepci pěti filmů, je autorem 196 olejů a 307 grafických děl. Stal se jedním z vrcholných představitelů české výtvarné avantgardy 20. století. 

Prokop Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců II, Třetí značně rozšířené vydání, Praha 1950

Jaroslav Černý (1950 – 2006)

Jaroslav Černý se narodil 1. října 1950 v Krupce. Už během studia na Střední průmyslové škole stavební v Náchodě se u něj projevilo výtvarné nadání. Pokračoval tedy na Akademii výtvarných umění v Praze  v ateliéru monumentálního sochařství prof. Jiřího Bradáčka. Přestože je známý především jako sochař (Rukopisná fontána, pomníky padlým za II. světové války ve Dvoře Králové nad Labem, pro ZOO objekt ptáci nebo reliéfní výzdoba v pavilonu slonů a mnoho dalších), je ve sbírkách Městského muzea ve Dvoře Králové nad Labem je také zastoupen jako malíř. Počítačová barevná grafika s názvem Klaun je alegorií na cirkusové prostředí. Vytvořená jako vtipná nadsázka pomocí grafické zkratky. Výrazná jednoduchost bez zbytečných detailů, kde grafický výraz sice pochází z viděné reality (symbolismus života v moderní době), ale je přetvořen fantazií na působivou, novou skutečnost. 

František Mervart (1898 – 1985)

František Mervart se narodil 12. listopadu 1898 v Praze. Jako malý se s rodiči přestěhoval do Moskvy, kde absolvoval povinnou školní docházku a vystudoval uměleckoprůmyslovou školu , obor textilní výtvarnictví. Do Československa se vrátil v roce 1918, začal pracovat jako návrhář hraček ve Valašském Meziříčí. Zároveň nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval malbu a grafiku u profesorů Jana Bendy a Františka Kysely. Začal se věnovat i tvorbě gobelínů. V Ústí nad Orlicí vlastnil tkalcovskou dílnu na výrobu gobelínů, koberců a potahových tkanin. V roce 1930 se stal profesorem na odborné škole tkalcovské ve Stárkově, o dva roky později byl přeložen na odbornou školu textilní ve Dvoře Králové nad Labem. Pro textilní firmu Josefa Sochora navrhoval různé typy textilií. V letech 1938 – 1939 se stal inspektorem na odborných textilních školách. Ve školním roce 1930 – 40 vedl ve Dvoře Králové n/L kurz pro kresliče místních textilních továren. Na začátku padesátých let byl přeložen do Brna na Vyšší kreslířskou školu. Od roku 1953 byl odsouzen na šest let za protistátní činnost. Po návratu z vězení začal pracovat pro Vánoční ozdoby, kde navrhoval dekory. Vydržel tu až do roku 1970, kdy odešel do důchodu. František Mervart patřil mezi nejvyhledávanější výtvarníky města. Podle jeho návrhu byla vytvořena např. skleněná mozaika tkalce a barvíře ve zdejší průmyslové škole textilní.

Lubomír Dvořák “Zvičina” (nar. 1936)

Lubomír “Zvičina” Dvořák se narodil 22. listopadu 1936 ve Dvoře Králové nad Labem. Soukromá studia absolvoval u profesorů Zdenko Crhy, Jana Baucha a Dalibora Pokorného, kteří dali základní směr jeho tvorbě. Studoval ČVUT, ale nedokončil ji, nicméně láska k technice, matematice a geometrii ho neopustila. Promítá se v jeho výtvarném projevu. Geometrické obrazce, spirály či fraktály se v jeho obrazech prolínají, prohlubují prostor a mizí v nekonečnu. Dalším inspiračním zdrojem Lubomíra Dvořáka byla krajina. V šedesátých letech i po Sametové revoluci působil v Krkonoších jako celník. Ve volných chvílích maloval a tvořil svérázné krajinky. Jeho tvorba však nestojí pouze na malbě inspirované přesnou matematikou a romantickou krajinou, působil jako i medailér a tvůrce reklam, známý je například, dnes již neexistující, reklamní poutač na ZOO ve Dvoře Králové nad Labem v podobě slona. V poslední době jej okouzlila počítačová tvorba. Do počítačové animace přenesl i své oblíbené Krkonoše a vznikl tak např. “ Maják v mlhovině Zv1”. Ve filmech se věnuje i tématu vesmíru, fantastické cestování po vesmírných tělesech tak divák absolvuje na pozadí Dvořákových starších obrazů, které proplouvají prostorem a znovu se tu objevuje téma nekonečných fraktálů. Filmy jsou téměř meditativní, tuto náladu podporuje nejen barevnost, ale i hudba, jejíž autorkou je malířova vnučka Monica Dvorak.

František Muzika (1900 – 1974)

František Muzika se narodil 26. června 1900 v Praze. Na Akademii výtvarných umění v Praze studoval u profesora Jakuba Obrovského, Jana Štursy a Karla Krattnera, poté na pařížské École des Beaux – Arts. Byl malířem, grafikem, scénografem a ilustrátorem. Na počátku své tvorby se inspiroval doznívajícím kubismem a celosvětově rezonujícím magickým realismem. Na jeho obrazech z tohoto období nacházíme pokřivené ženské figury, či zátiší. V pozdější fázi Muzikovy tvorby dochází k propojení prvoplánové fantazijní poetické malby s hlubším závažnějším sdělením. Věnoval se také písmu a typografii, jeho celoživotním dílem byla dvousvazková publikace Krásné písmo ve vývoji latinky. V roce 1944 byl nuceně nasazený ve zbrojním průmyslu. Po válce se mohl veřejně vrátit k umění ( v roce 1939 byla protektorátními úřady vydána směrnice o tzv “zvrhlém umění”, která zakazovala avantgardním umělcům výstavní činnost, František Muzika byl na seznamu “zvrhlých umělců” společně s Františkem Tichým, Toyen, Janem Zrzavým a dalšími). V roce 1946 by jmenován vysokoškolským profesorem. Začal působit na VŠUP v jím založeném Speciálním ateliéru užitého umění. Důležitou oblastí Muzikovy činnosti je i scénografie. Vytvořil přes sto jevištních výprav ať už pro Zemské divadlo v Brně, tak pro Národní divadlo, Stavovské divadlo a další. 

Vlastimil Tetiva, Vlasta Koubská, František Muzika, Praha 2012

Josef (Joža) Mikš (1901 – 1966)

Josef (Joza) Mikš se narodil 21. dubna 1901 v Malé Skalici. Po povinné školní docházce studoval na Odborné škole tkalcovské ve Dvoře Králové nad Labem (1914 – 1918), kam se početná rodina před I. světovou válkou přestěhovala. Bydlel s rodiči a 8 sourozenci v Nerudově ulici č.p. 1107. Vzdělání si dále rozšířil ve speciálním kreslířském běhu při státní odborné škole. V roce 1920 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Hofbauera. V roce 1922 musel nastoupit dvouletou vojenskou službu (1922 – 1924). Za vojenské služby pilně maloval. Od roku 1924 pracoval jako samostatný malíř. Podnikal studijní cesty po republice – hlavně v Podkrkonoší a v Krkonoších a Tatrách, které si mimořádně zamiloval. Podnikl 6 studijních cest po Jugoslávii a Itálii. Od roku 1924 do konce II. světové války uspořádal přes 70 samostatných i sdružených výstav. Pořádal je v Dubrovníku, Praze, Hradci Králové, Dvoře Králové nad Labem a dalších českých a moravských městech. V roce 1927 se oženil s Martou Schamannovou. Mikšovi bydleli nejprve v Libušině ulice (č.p. 1049), poté v Macharově ulici a od léta 1936 v Revoluční ulici (č.p. 76). V roce 1945 se celá rodina přestěhovala do Vrchlabí, kde žila do roku 1947. Joza Mikš v této době částečně bydlel i v Prostředním Lánově, kde měl chalupu s ateliérem. Jelikož se mu nedařilo, přestěhovala se rodina do většího města – Jablonce nad Nisou. Ani v Jablonci nad Nisou se mu nevedlo profesně lépe. Již po válce mu berní správa ve Dvoře Králové nad Labem a Vrchlabí vyměřila vysokou daň. Tu nemohl zaplatit, protože veškeré peníze měl na vázaných vkladech a ty se měly uvolnit až po zaplacení daně. Tak se Mikš dostal do bludného kruhu dluhů. Navíc v roce 1944, 1946 i později žádal o přijetí do syndikátu výtvarníků. Bohužel byl pokaždé odmítnut. Tím byl zbaven možnosti vystavovat a prodávat obrazy. Přišel tak o zdroj obživy. Druhé manželství vydrželo do roku 1957. Nějaký čas žil J. Mikš sám. Později se k němu nastěhoval syn Ivo s rodinou a byt se rozdělil na dvě části. Ani přes toto opatření si byt neudržel a v roce 1962 ho úředně vystěhovali do dvou místností nad cukrárnou na Mírovém náměstí. Zde také dne 26.7. 1966 zemřel.

Emil Fejk (1896 – ?)

Emil Fejk se narodil 14 října 1896 v Bílé Třemešné.  Malířství studoval v Praze a v Drážďanech. Studijně cestoval po Německu, Polsku, Rumunsku a Slovensku. Věnoval se krajinomalbě, jeho oblíbenou krajinou bylo Podkrkonoší a Praha, kde maloval především městská zákoutí ale také například hrady. Účastnil se výstav Výtvarnické družiny v Praze, ve Dvoře Králové měl samostatnou výstavu v roce 1943. Jeho obrazy najdeme v majetku České spořitelny nebo Elektrických podniků města Prahy a dalších.